O handicapu – Předsudky a mýty.

Kolem lidí s handicapem koluje mnoho předsudků. V této poslední kapitole se pokusím pár z nich vyvrátit. Vyvrátím tu jen pár základních předsudků, které o nás kolují.

Viděl si včera ten fotbal? Ježiš promiň. Vždyť ty vlastně nevidíš.
I nevidomý říkají že se na něco koukali. Pro nevidomé není problém říkat slova vidím, koukám se a tak. Setkávám se s touto situací. Kamarád mi řekne. Hele, vidíš to? Jé promiň já zapomněl. Já tě nechci nijak naštvat. Nevidomého tím rozhodně nenaštvete. Slova jako rád tě vidím jsou pro nevidomé naprosto přirozené. Naprosto nepřirozené je ale říkat druhému rád tě slyším. To se říká jen tehdy, když s někým voláte.

Bojím se zeptat, abych toho nevidomého nějak neurazil:
Nevidomí člověk je stále jen člověk. Zrakový handicap není nakažlivý, nepřenáší se dotykem a ani vzduchem. Proto jděte a toho člověka normálně oslovte. Pozor! Nedotýkat se, ale nejprve oslovit.

Co že? Ty máš zbytky zraku, a i přes to máš hůl a vodícího psa?
Bílá hůl není čistě jen pro nevidomé. Tato pomůcka může sloužit komukoli, kdo má potíže se zrakem. Jsou dva druhý bílé hole. Jedna je orientační a druhá je signalizační. S tou orientační si člověk oťukává terén a díky ní se lépe pohybuje. Tu signalizační má člověk jen v ruce, a při nerovnostech si s ní oťuká terén. Já používám výhradně tu orientační. Pak ještě existují bílé hole s držadlem. Nečestné je ale, když bílou hůl používá zdravý člověk, a vydává se za handicapovaného.

Když něčemu nerozumíte, tak se nebojte zeptat:
Tohle není mýtus a ani předsudek. Je to jen taková malá rada. Setkáte se s handicapovaným člověkem a třeba nevíte, jak ho máte vést a jak s ním komunikovat. Ničeho se nebojte a ptejte se. Ten člověk bude rád a hlavu vám za to rozhodně neutrhne.