O handicapu – závěr.

Závěr:
Tak a jsme u konce. Velice doufám, že jste si z předešlých kapitol něco vzali, a že jste se něco naučili. Ve všech kapitolách jsem vše podával ve stručnosti a jen v bodech. Proč to všechno vlastně píšu? Lidé na nás nejsou prostě zvyklí a v naší přítomnosti se nemusí cítit dobře. Je to z jednoho prostého důvodu. Před revolucí a za totalitního režimu se všichni postižení zavírali do ústavů. Po ulicích nechodil nikdo postižený a lidé na nás nebyli zvyklí. Každý nově narozený člověk s postižením se separoval do nejrůznějších zařízení. Separace způsobila to, že se o nás moc nevědělo.
A i když už uplynulo přes 30 let od revoluce, tak si na nás veřejnost ještě pořádně nezvykla. Ještě dnes mnoho lidí nechápe některé věci. Jak to, že může postižený žít normální život? Jak to, že se normálně pohybuje, mluví a jak používá různé věci? Díky sociálním sítím se tato situace pomalu srovnává. Vyrojilo se spousta blogů s osvětovou činností, spoustu lidí píše o svém handicapu a lidi si to mohou přečíst.